Nastěhovali jsme se k početné šnečí rodince, která se rozrůstala v naší balijské koupelně. Kdo by jako já nevěděl, co tento název znamená, již mohu osvětlit. Koupelna má otevřený strop a je tak volně spojena s okolní přírodou. Je fajn, když je alespoň dveřmi oddělena od ložnice, do které pak nemá přístup létající i lezoucí hmyz či dokonce něco většího …
Toto ubytování jsme si nezamilovali kvůli pohodlným postelím, nebo možnosti průběžně s každou návštěvou toalety sledovat, jak rychle se hlemýždi pohybují a kam se nám zase ztratili, ale hlavně díky milým hotelovým zaměstnancům, ochotným službám, skvělému jídlu a pro jeho bazén o vysněné teplotě 37.
Další den jsme výletili. Dopoledne jsme se rozjeli za nejdelším vietnamským Buddhou na horu Ta Cu. Cestu džunglí jsme si zbaběle zkrátili lanovkou a závěrečný výstup k ležící padesát šest metrů dlouhé soše jsme pohodlně zvládli i v sandálích. Výhledy stály za to, nahoře nám taky slibovali opice, přičemž jsem doufala, že se nebudou chtít moc kamarádit. Nakonec jsme je uviděli až dole a bylo to v pohodě, kdybych chtěla, mohla jsem si je i pohladit …
Poté jsme vyrazili druhým směrem po pobřeží, kde jsme po absolvování sedmdesáti kilometrů ve sto padesáti minutách nemohli odolat lákadlu v podobě slavných pískových dun, protože jinak by se čtyřhodinový odpolední výlet smrsknul pouze na pořízení přístavních a rybářských fotek v oblíbeném letovisku Mui Ne a desetiminutovou obhlídku čamských věží Po Sah Inu. Původních cihel zde bylo tak na jednu a půl střechy, ale věže tam stály tři a leskly se jako nové. Slibovaný překrásný výhled na moře i město Phan Thiet jsme sice objevili, ale na zadek nás neposadil. Jízda na čtyřkolkách po písečných dunách ano. Zvláště, když nám maskovaný motorkář-Beduín unesl Aničku na červeném traktůrku a zmizel s ní za obzorem. Zážitek to byl silný a doufám, že už ho nebude chtít opakovat. Kuba, když viděl třesoucí se sestřičku, se už povozit nechtěl.
Ještě jedna noc na prazvláštních matracích a přišel čas vrátit se od moře směrem k letišti. Cestou jsme ale učinili další zajímavý objev. Dračí ovoce ze Šanghaje známe, ale na čem roste jsme vlastně nevěděli. První desítky kilometrů zpáteční trasy byly lemovány zástupy stromků s červeně zářícími dračími plody. Že to nejsou stromky, ale zelené pnoucí se rostlinky osázené kolem betonových sloupků, jsme rozeznali až při bližším ohledání a pořizování dokumentace. Že jsou sladké a chutné a ne pouze plné vitamínů jsme zjistili taky až teď, když jsme v sadu dostali ochutnat jedno právě utržené “vejce”. Dalších asi třicet si jich vezeme v přepravce a postupně je ujídáme, takže zbylých sedmnáct jich pak v kufrech propašujeme do naší čínské ledničky. Těší nás, že nám tento milý hotelový dárek i pozornost od taxikáře (asi zároveň majitele dračí farmy) celníci nezabavili.
Chcete se dozvědět o přidání nových článků co nejdříve?
Sledujte mě na sociálních sítích:
