Stoupám po schodech domu, ve kterém je jeden z bytů zařízený jako ateliér přímo pro účely focení ve stylu Boudoir. Ještě netuším, že jakmile stisknu kliku a vstoupím, budu si připadat jako v jiném světě a dokonce v jiném století (přes nejmodernější techniku, na kterou Martina fotí…). Otevírám a kromě fotografky Martiny mě vítají kadeřnice Lucie a vizážistka Lucka. Jejich služby klientka využít může, ale nemusí. Ale já „Lucinky“ (hned dostanou přezdívku) určitě chci. Vím, že mě nebudou nutit do žádného účesu ani líčení, které bych si nepřála. A já mám navíc docela přesnou představu – kouřové tmavé líčení a drdol a´la Bridgitte Bardot. Martina si chystá techniku, Lucie se pouští do česání a už přichází dáma, která je v pořadí za mnou. Všechno klape jako na drátku – Kateřina, která chystá fotky jako intimní překvapení pro svého partnera, mě střídá na líčení. Povídáme si jedna přes druhou…
Tohle bude víc, než důkaz, že jsem se dala do pořádku, dochází mi. Tohle bude báječná terapie, která se snad ani nedá u žádného psychologa (při vší úctě k jejich práci) opatřit. Hojivý dámský svět, do kterého se položíte jako do vany s horkou vodou a levandulí.
Byt má francouzský šarm. Přemýšlím, jestli sem místnosti nepřeneslo nějaké mávnutí proutku odněkud z kamenného starobylého domu u moře. Komplet celý interiér, který vypadá, jako by ho obývalo hned několik dam rozdílné výšky i vkusu. Na štendrech se tísní několik desítek kousků oblečení, celou jednu stěnu zabírá skříň plná střevíčků, ze šperků si ani nemůžu vybrat a tak si na sebe „instaluji“ většinu. Je to šťastný nápad, jak se později ukáže.
Dopoledne ubíhá v příjemné atmosféře. Když vznikají čistě soukromé snímky, příslušné dveře se diskrétně zavírají, ale jindy se pro změnu navzájem podporujeme a inspirujeme. Donesené oblečení se mísí se zdejší garderobou, hraje pohodová tlumená hudba a povídání, zkoušení a tvoření nebere konce. Pokaždé žasnu, jak krása žen začne jiskřit a zpětně oceňuji, že Martina nevytváří žádné portréty před a po, protože tvrdí, že ženy jsou krásné, už když přijdou.
Když odcházím, vím, že v jejím fotoaparátu je vzkaz pro moji maminku do nebe. Vážně to dlouho nevypadalo, že bych mohla vypadat k světu. Tlustá holka s brýlemi. Máma za mnou chodila a říkala mi: „Nikdo si to nemyslí, ale já vím, že jsi krásná. Vím to, všechno dobře dopadne.“ Teď už to vím taky, mami.
Chcete se dozvědět o přidání nových článků co nejdříve?
Sledujte mě na sociálních sítích: