Focení s bříškem jsme původně vůbec neplánovali. Neradi se fotíme, já osobně nejsem ráda středem pozornosti a vždycky mi přišlo, že "před kamerou" zamrznu. Možná v tom byl i ten tradiční pohled na profesionální focení - že je to jenom pro modely. 
Jedno odpoledne v práci jsem ale mluvila s kolegyní, která mi úplně změnila pohled. Na to, že v životě jsou okamžiky, které se už nebudou opakovat a že stojí za to si je uchovat. Shodou okolností jsme tou dobou viděli (nejen) těhotenské fotky kamarádky a když jsme k tomu slyšeli jejich zkušenosti a refence, jak je Martina skvělá, rozhodli jsme se.
Les, přirozené světlo, žádné strojené pózy.
Přesně něco takového jsme chtěli taky.
Byl listopad, já skoro v osmém měsíci těhotenství a tak trochu nesměle jsem zavolala, jestli je ještě vůbec šance něco domluvit. Podařilo se. Na druhé straně byla úžasně pozitivní osoba a první obavy se díky ní začaly rozplývat. Sbalila jsem jedny šaty, manžel měl na sobě v podstatě to, co nosí denně a v čem se cítí dobře, a v sobotu jsme se potkali na Branžeži.
Ze začátku jsme měli klasické obavy.
„My se neumíme fotit.“
„Nevíme, co máme dělat.“
Ale nemuseli jsme vlastně nic. Obavy byly zbytečné. S Martinou byla od začátku příjemná atmosféra, netlačila nám žádné nucené pózy. Prostě jsme se jen prošli. Nejdřív na pláž k vodě. Pak do lesa. I do blízkých skal jsme se vydali. Zrovna tam kvetl vřes a všechno vonělo podzimem. Povídali jsme si, našli pár hub a skoro jsme zapomněli, proč jsme vlastně přijeli.
Byla to spíš příjemná podzimní procházka. Jen s foťákem.
Už když jsme se u aut loučili, bylo nám jasné, že až se miminko narodí, rádi se potkáme znovu...
Jednou.
Dvakrát.
Třikrát.
To je proměna z někdejších fotoostýchavců, co? :-D
A do čtvrtice jsme se po roce (a dni přesně) vrátili na místo činu.
Najednou nám došlo, co všechno se za ten rok stalo a co všechno se změnilo..
Posledně jsme tam korzovali s bříškem.
Tentokrát jsme tu stáli (a dováděli) s naším juniorem, který povídal a rozdával úsměvy kolem sebe.
Když se na ty fotky dnes díváme (už teď s trochou nostalgie), vidíme, jak moc to letí.
Člověk si pořád myslí, že má na všechno spoustu času a pak se otočí... a dorazí ve třech s autem plným hraček a všeho nezbytného...
Víte, jak máte v telefonu ty stovky fotek vašeho miminka? Já teda mám. Ale víte, ke kterým se stále vracím? A které si našly místo na naší zdi? Nemůžu být víc vděčná za to, že všechny fotky vznikly a že jsme do toho tenkrát s Martinou šli. Jestli můžete, nerozmýšlejte se a také si uchovejte vzpomínky. Jak říká Martina "dřív, než vám vyrostou".
Chcete se dozvědět o přidání nových článků co nejdříve?
Sledujte mě na sociálních sítích:
